aktualizováno: 05.02.2016 14:14:54
Stránky o rostlinách z čeledi podpětovitých
|
Sinningia LEUCOTRICHA
  Sinningia leucotricha pochází z brazilského státu Paraná, kde osidluje zmechovatělé skály poblíž vodopádů Salto Apucarazinho v nadmořské výšce asi 1000 m. Rostlina je tvořena zploštělou hlízou, ze které po celém povrchu vyrůstají jemné kořeny. Na svrchní straně je prohlubeň (u některých jedinců je tato oblast naopak vypouklá), z níž vyrůstají stonky, dlouhé 20 – 25 cm. U dospělých exemplářů jsou na vrcholu každého stonku dva páry protistojných listů sblížené natolik, že vypadají jako čtyřčetný přeslen. Stonky i listy jsou velmi hustě pokryty stříbřitými chlupy, trichomy – čím více slunce rostlina dostane, tím je chlupatější a hezčí, však je také v Brazílii označována jako „bělostná královna“. Ve stínu pěstované kusy jsou méně ochlupené a spíše šedozelené. Ze středu listového „přeslenu“ vyrůstají trubičkovité květy, zvenčí také silně ochlupené a oranžové, zevnitř poněkud tmavší s červenými skvrnami. Počet květů závisí na kondici, může jich být i více než třicet. Tvar a barva květů napovídají, že opylovačem budou pravděpodobně kolibříci. V přírodě byli nalezeni jedinci s hlízami o průměru 25 cm; v kultivaci zůstává menší.
Pěstováním S. leucotricha se zabývám zhruba deset let a zpočátku se mi příliš nedařilo. Snažil jsem se ji donutit k zimnímu klidu drastickým omezením, resp. úplným vynecháním zálivky na podzim, jak to ostatně doporučovala literatura, což se sice povedlo, ale pak jsem měl velké problémy s jarním probouzením. Zajímavé je, že hlíza byla v pořádku, ale prostě nevytvořila stonek s listy. Zkusmo jsem takovouto „spící“ hlízu pěstoval další dva roky, a i po této době byla pod kůrou zelená a zjevně živá – jenom odmítala vyrašit… Dnes už vím, že S. leucotricha patří ke skupině siningií, které mají na svrchní straně hlízy jakousi „korunu“, plošně dost omezenou, a pokud je tato oblast z nějakého důvodu poškozena, už neobrazí. To se asi stalo u mých kytek – spící pupeny „koruny“ vyschly a to byl konec. Naproti tomu třeba S. cardinalis nebo S. aggregata ochotně raší prakticky z jakéhokoli místa hlízy a výše zmíněné komplikace u nich nepřicházejí v úvahu. Další zajímavostí S. leucotricha je její neochota rozmnožovat se vegetativně, aspoň u mne – nikdy se mi nepodařilo zakořenit odříznuté stonky, o listech ani nemluvě. Je tu jedna výjimka, o které se zmíním později.
Proto jsem po letech zkoušení nakonec pro své kytky zavedl režim, který se v mých podmínkách plně osvědčil a který se podobá způsobu popsanému v slovenském časopise Cactaceae etc. 1994. Rostliny jsou umístěny celoročně v teple na jižním okně, bez jakéhokoli přistínění. Zasazené jsou v běžném zahradnickém substrátu B s přídavkem písku, povrch květináče je z estetických důvodů osázen drobounkými liánkami (používám to u většiny rostlin a po letech zkoušení jsem našel zatím dva druhy, které mým potřebám dokonale vyhovují – Peperomia prostrata a Pilea depressa). Intenzita zálivky se řídí stavem olistění (čím větší listy, tím více vody), používám dešťovou vodu (ale není to nutné) a občas hnojím Wuxalem nebo Kristalonem květ a plod. Nejdůležitějším úkonem se při tomto způsobu pěstování stává včasné odstřižení stonků, jinak utrpí vzhled a ochota kvést. Jde o to, že po vytvoření dvou párů listů a případně i květenství se růst v podstatě zastaví, resp. dochází jen k pomalému zvětšování listů. Protože chloupky už nepřibývají, listy postupně zelenají a ztrácí atraktivitu, kromě toho se domnívám, že vytvořením shluku květů nad zmíněnými listy se využijí všechny existující pupeny a jedinec dále jen vegetuje v tomto stavu bez možnosti vytvořit nové části svého těla. V přírodě je to zařízeno tak, že přijde krátké období sucha, během kterého potůčky dočasně vyschnou a díky tomu odejde nebo aspoň silně zavadne trs stonků, vyrůstající z hlízy. V následujícím období dešťů, jakmile je voda opět dostupná, jsou tyto stonky nahrazeny novými, rašícími z „koruny“ hlízy. V kultuře se (aspoň u mne) ukázalo toto zasušení nebezpečné, proto to řeším tak, že po odkvětu ustřihnu stonky zhruba 3 cm nad hlízou. Zálivka se sice zmírní, ale substrát zůstává vlhký. Během několika dní zbylé pahýly samy odpadnou a v té době už se na „koruně“ hlízy objeví jakoby chomáčky zelenostříbrné vaty, což jsou překotně se vyvíjející nové stonky. Ty během několika týdnů dorostou do konečné velikosti a začnou kvést. V praxi to pak vypadá tak, že v předjaří a koncem léta prostě „ušmiknu“ staré stonky a můžu se tak z květů těšit dvakrát ročně.
   Jak už bylo naznačeno, nemá smysl S. leucotricha řízkovat, protože nekoření. Naštěstí se však dá velmi snadno množit výsevem. Získání semen je hračka, tento druh je samosprašný a tak stačí jediný exemplář k tomu, abychom získali víc semen, než je možné zužitkovat – jsou totiž velmi drobná a v každém semeníku jich jsou tisíce. Někdy dojde i k samoopylení, někdy je nutné trochu pomoci. Květy jsou proterandrické, to znamená, že pyl dozrává dřív, než je blizna květu schopna ho přijmout. V den, kdy se květ otevře, můžeme najít prašníky plné zralého pylu přitisknuté na „stropě“ květní trubky těsně za ústím. Zhruba čtvrtý den po rozkvětu dozraje i blizna a rozevře dva své laloky. Tehdy je správný čas pro opylení. Osobně nejradši používám u podpětovitých ploché párátko – širším koncem naberu pyl z čerstvého květu a připlácnu ho na bliznu staršího květu. Semeník dozraje rychle, během dvou nebo tří měsíců praskne dvěma švy na svrchní a spodní straně a semínka začnou volně vypadávat. I když propásnu okamžik uzrání, nic se neděje, i z vysypaného semeníku se dá vytřást nějaká ta stovka semen. Výsev může následovat ihned po dozrání, nikdy jsem nezkoušel semeno skladovat, ale asi by to kratší dobu bylo možné; u honzíků mi velmi uspokojivě klíčila semena půl roku stará. Vysévám do plastových krabiček se zahradnickým substrátem a uzavírám víčkem, otevřený výsev není vhodný. Během několika dnů se povrch zeminy zazelená a po nějakém čase už jsou na povrchu půdy vidět malé hlízky. Přepichuji ve shlucích, malé rostlinky nejde bez poškození rozplést od sebe, teprve při druhém pikýrování se snažím sázet jednotlivě. Zpočátku „utopím“ hlízky těsně pod povrchem, teprve starší kousky povytáhnu tak, aby byla hlíza ponořená jen z poloviny. Po druhém přesazení rostou semenáče velmi rychle a mohou bez problémů roztrhnout sadbovač. Semenáče jsou nepodobné dospělým rostlinám – stonky jsou poléhavé, stále dorůstají a tvoří se na nich postupně několik párů listů, vzájemně od sebe vzdálených, až po prvním nebo druhém „zastřižení“ a znovuobražení začnou vypadat „dospěle“. Kvetení přichází v mých podmínkách ve druhém nebo třetím roce života, ale při pečlivé kultuře je možné, že lednové výsevy kvetou tentýž rok na podzim.
A jaká je ta výjimka u vegetativního množení? Všiml jsem si, že semenáčky tvoří při klíčení na stonku jakýsi řetízek dvou nebo tří hlízek nad sebou. Je možné je rozdělit a dopěstovat z nich samostatné rostliny. Nikdy víc v životě rostliny se už ale tento jev neopakuje.
Někdy bývá S. leucotricha uváděna a nabízena pod jménem S. canescens. Ta ovšem vypadá úplně jinak, je větší a podstatně méně chlupatá, kromě toho mají listy řapíky a nejsou v „přeslenu“, ale skládají několik vzájemně oddělených dvojic vstřícně postavených na stonku. Také uspořádání květenství a barva květů jsou odlišné. K nedorozumění došlo asi proto, že Hans Wiehler, který v polovině 70. let minulého století revidoval rod Sinningia, neměl k dispozici herbářové listy s původními rostlinami (tzv. holotypy) a podle kusých popisů usoudil, že kytky jsou totožné, a sloučil je pod starší jméno. Pravá S. canescens se u nás pravděpodobně vyskytuje jen v teplické BZ u J. Haagera.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, že výše uvedený způsob pěstování je prověřený v mých podmínkách a jiní pěstitelé mohou mít odlišné zkušenosti.
TOMMY, 18.11.2008
Sprašování kohleríí.
Když jsem se letos na jaře začala zabývat kohleriemi, byla jsem z nich nadšená, z jejich krásy, rychlého růstu, snadného pěstování a jejich celkové nenáročnosti, že jsem se rozhodla pokusit se křížením vytvořit nové hybridy, které bych si mohla potom pojmenovat. Připadaly mi jako vhodné rostliny pro moji pěstitelskou netrpělivost.
Mezi těmi několika, které se mi podařilo pro začátek sehnat, byly i dvě bezejmenné, které mne zaujaly a snažila jsem se jim proto najít jméno - vždyť kdyby byly botanické, náramně by se pro moje záměry hodily. Po usilovném pátrání jsem sice nějaké indicie měla, ale žádnou jistotu, jenom poznání, že z fotografií na internetu rostliny určovat nelze. Když jsem krátce na to narazila na dobrou radu známého s větším rozsahem vědomostí i zkušeností, ráda jsem ji přijala a zařídila se podle ní. Doporučil sprášit sporné rostliny jejich vlastním pylem, dopěstovat potomstvo do květuschopnosti a tak zjistit, zda je ve znacích jednotné - botanický druh, nebo zda vznikl hybridní roj. Zapamatovala jsem si i zásady, důležité pro zdar celého díla - pyl brát z čerstvě otevřeného květu a sprášit jím květ s pěkně otevřenou a vysunutou bliznou.
Protože zmíněné kohlerie ještě nekvetly, chtěla jsem zkusmo sprášit některé kvetoucí křížence. Na sprašování jsem použila štěteček s tmavými chlupy. Jestli jsem brala pyl ze starších květů, nebo blizna nebyla v tom správném stadiu, nevím, byly to moje vůbec první pokusy a skončily neúspěchem. Nezbylo, než požádat o konzultaci. Teprve při ní jsem pochopila, že se mám ještě hodně co učit. Dozvěděla jsem se, že některé kohlerie jsou sterilní, pyl nevytvářejí, jiné že ho zase mají málo. Možnou příčinou může být např. předchozí složité křížení, a tím vzniklý nesoulad chromosomů.(To už se mi vybavilo, že pylu muselo být málo, tmavý štěteček byl na špičce jen lehce světle zabarven.) Při sprašování vlastním pylem že musím být důkladná, pořádně pyl na bliznu natlačit, protože některé k. vlastní pyl přijímají nerady.
Kohlerie - obě mladé rostliny, konečně vykvetly, určitě by bylo lepší, kdyby měly hodně květů, ale přestože každá měla jen dva, zkusila jsem to. Pylu měly bohatě, ale protože květy byly přibližně stejně staré, neměly asi správně připravenou bliznu. No, sprášila jsem je a čekala na výsledek. Po asi 7-10ti dnech bylo na obou rostlinách vidět tvořící se semeník - mezi stonkem a lůžkem květu vznikala boulička, velmi zvolna narůstající. Na jedné z kohlerií však nedorostla, z neznámých důvodů zničeho nic odpadla, jako odkvetlý květ. Že by ta nelibost k vlastnímu pylu? Ale na druhé zůstala a utěšeně "bobtnala". Od sprášení uběhly téměř dva měsíce, již neroste, jen pomalu dozrává.
   sprášená kohlerie a dvouměsíční semeník
Od našeho odborníka vím, že semeno u kohlerií je drobné a je ho hodně. Že při časném výsevu stihnou semenáče ještě v tomtéž roce vykvést. Další etapa je tedy ještě před námi. Ještě nějaký čas uplyne, než semeno dozraje (zda vůbec?) a než budou vysety a vyrostou (opět, zda vůbec) nové, malé rostlinky, které by nám osvětlily původ jedné z našich rostlin.
Zdena V., 6.11.2008
Zdá se, že se nezdařilo a článek nebude mít letos (2009) pokračování
 |
)){kind=link}